Svatební agentura Ty&Já

Svatební agentura Ty&Já
Facebookový profil

Pocitovníček novomanžela, když (ne)věří na Ježíška

Publikováno 24. 12. 2017, 06.30 h

Je Šťedý den, něco po šesté ráno. Nemůžu spát. Koukám na svítící stromeček a dárky pod ním. Zkusil jsem v blogu zavzpomínat na dětství. Konkrétně na to, jak jsem (ne)věřil na Ježíška...

Na Ježíška jsem věřil poměrně dlouho. Až do páté třídy. Nevím, jestli jsem si „zaručené“ od kamarádů, spolužáků nechtěl připustit, protože jsem prostě věřit chtěl, nebo za tím bylo něco úplně jiného.  Každopádně pamatuji si úplně přesně ten den, kdy jsem rodičům oznámil, že na Ježíška už nevěřím. Do Vánoc zbývalo přesně 14 dní a maminka na mě udeřila v kuchyni, že jsem letos ještě Ježíškovi nenapsal dopis.

Zrovna jsem večeřel. Byl rýžový nákyp. Takže asi chápete, že žádná velká prohlášení jsem v tu chvíli absolutně neměl v plánu. Zvlášť, když mi horká meruňka tančila v puse tak, že mi z pusy šel kouř, jako kdybych kouřil dvě cigarety najednou. Když se mami opakovaně dožadovala písemného seznamu toho, co bych chtěl toho roku pod stromeček, jíst jsem přestal, odložil distingovaně už tehdy nerezový příbor (ten z hliníku nesnáším), a významně se na svou maminku podíval...

Možná při děsivé představě toho, že mi zase podstrčí špatně černobíle okopírovaný papír s nápisem „Milý Ježíšku…“ a Santa Clausem v pravém horním rohu (mimochodem, Santu nesnáším ještě víc, než hliníkové příbory). Každopádně jsem ze sebe tehdá vysoukal něco ve smyslu: „Víš, mami, já už na Ježíška nevěřím.“ Po vyslovení té věty jsem byl nervózní tak, jako když bylo rodičovské sdružení a slyšel jsem tatínka, kterak se vrací domů…

Leoš Mareš v jedné ze svých písní recituje, že je to jako Flugzeuge im Bauch (letadla v břiše). Mami mě podrobila křížovému výslechu. Proč už nevěřím, kdo mi co napovídal, a tak dál, ale myslím, že se jí ulevilo. Pravý důvod jsem jí nikdy neřekl. Možná si to přečte až tady.

Předně chci říct, že miluju Vánoce. Když jsem si mohl na Štědrý den zalézt do postele a vzít si s sebou mísu vanilkových rohlíčků a koukat na pohádky, má blaženost dosahovala maximálního vrcholu a totální blaženosti.

Až do té chvíle, než přišel Ježíšek a maminka potají zvonila ve vedlejší místnosti na zvoneček, který ještě teď někde v Alpách nosí zdejší kravičky. Ježíška jsem od nějakých šesti let nesnášel za to, jaký nám nadělí stromeček. Vždycky donesl jedličku. To by samo o sobě byla skvělá volba, kdyby ta dřevina neměla patro větví, pak metr nic a takhle se to opakovalo až ke špici.

Jedna věc jsou oficiální přání, která Ježíškovi napíšete v dopise a dáte mu „lejstro“ za okno. Pak máte přání neoficiální, ukryté jen ve své hlavě, spolehajíc na to, že když je to přece ten Ježíšek, tak se to k němu přes sny a myšlenky stejně dostane. Ano, přál jsem si hezčí stromeček. Ten krásný, hustý, jako ukazovali v reklamě. Bez těch plněných čokoládových ozdob z kolekce, kterou až na šišky nikdo z rodiny nejedl.

Jenže Ježíšek se na mě vyprdnul a nosil rok co rok (tati, promiň) to šílené koště. Asi už mě to přestalo bavit, a tak jsem šel u toho pojídání nákypu s pravdou ven. Myslíte, že se od té chvíle něco změnilo? Ani náhodou. To koště (prý je to fakt jedlička) naši mají každý rok. Letos k nim už potřetí dorazím s manželkou 25. prosince a vím, co mě čeká…

A víte, co je zvláštní? Když vidím tu jedličku, o které mami pravidelně prohlásí, že letos je ještě hezčí než loni, vyloudí mi to úsměv na rtu. Vzpomenu si totiž na to bezva dětství. Třeba na to, s jakou radostí jsem skákal v druhý třídě, když nám Ježíšek nadělil video a první VHS s Méďou Béďou…

Krásné Vánoce.

Váš Karel.