Svatební agentura Ty&Já

Svatební agentura Ty&Já
Facebookový profil

Pocitovníček ženicha, den 17

Publikováno 17. 8. 2016, 08.26 h

Do svatby zbývá něco málo přes tři týdny. Už se ani nebudím ze sna. Maximálně mě vzbudí partnerka s tím, že chrápu a tak se otočím na bok a zaberu nanovo. Teď pro změnu nějak nemůžu usnout. Ještě větší paradox ale je, že vím proč.

Učím se totiž nazpaměť svatební slib. Spíš si ho opakuju pořád dokola, mnohdy nevědomky. Třeba při sečení trávy, jindy při nákupu v obchodě. Jasně, mohl jsem to nechat předříkat pana faráře, zopakovat jednotlivé úseky po něm nebo jen na konci říct to tolik očekávané ano.

Nemusel bych se nic učit, nemusel bych mít strach, že v poslední chvíli budu mít okno nebo že něco spletu. Zkrátka ideální varianta pro citově a emočně vypjatou chvíli, jakou svatební slib při obřadu v kostele stoprocentně je.

Možná jsem mimoň, možná si uříznu ostudu, možná se spletu, možná ze sebe nedostanu ani větu. Možná se mi při mém štěstí stane jiný trapas, ale od začátku vím jedno. Svatební slib mojí budoucí manželce chci říct sám.

K tomu, abych své budoucí paní řekl, že ji přijímám za manželku, slibuji lásku, úctu a věrnost, přece nepotřebuji nápovědu nebo ze sebe vykoktat jen to ano. Zkrátka manželský slib v kostele je pro mě něco těžko popsatelného. Třeba se zakoktám, ale vše co snoubence řeknu, jí řeknu do očí a sám za sebe, bez nápovědy.

Váš Karel